Igor Clepper z české Kutné Hory se v roce 1634 vydal na moře a jeho české AHOJ, které užíval při zdravení a loučení, se rychle rozšířilo a jako svébytné slovo vyjadřující námořnický pozdrav záhy přešlo do jazyka námořníků.

Již jako dítě pociťoval Igor Clepper lásku k moři.
Čas od času se potajnu vloudil do katolického barokního kostela v rodné Kutné Hoře, aby se zde pokochal pohledem na vyobrazení záchrany velké lodi na pokraji ztroskotání milostivou Matkou Boží. Rodiče Igora Cleppera vyznávali husitskou víru, takže pro něj nebylo jednoduché dostat se nepoznán do katolického kostela.

Když bylo Igoru Clepperovi 17 let, v roce 1634 - bylo to na jaře, právě začátkem května - sbalil si svůj tlumok, rozloučil se, vzal si vandrovní hůl a vydal se na cestu do Hamburku, aby se zde nechal najmout na loď.

Kapitán lodi "Stolz von Deventer", Hoeg Dilsen, právě vyřizoval formality, aby mohl druhého dne za příznivého větru odplout. Měl namířeno do Antverp. Obyčejná plavba
s nákladem, pri níž by klidně upotřebil ješte další pár šikovných rukou. Igor Clepper mu přišel jako na zavolanou.

Neustálé "Ahoj" Igora Cleppera mu brzy přineslo přezdívku " AHOJ ".

Již za necelého půl roku bylo slyšet "Ahoj" i na jiných lodích. Během třech let se "Ahoj" stalo námořnickým slovem užívaným mezi loděmi při pozdravu a loučení. V roce 1642, na první konferenci konané v Antverpách za účelem sjednocení civilního námořního práva a
u příležitosti havárie z roku 1640 u Glasgow, se "Ahoj" stalo oficiálním výrazem pro námořnický pozdrav.

Igor Clepper se roku 1652 vrátil zpět do Kutné Hory a všichni obdivovali jeho velrybí zub a ochočenou opičku. Velrybí zub byl po jeho smrti předán katolickému kostelu v Kutné Hoře, kde ho lze spatřit ješte dnes.

Literatura :
1. MacDowell, Robert P.: Nautic Terms. London 1912.
2. Moms, Peter: Beiträge der Länder zur Schiffsfahrt. München 1898.
3. Pilacik, Rudolf: Wie ein Wahlfischzahn nach Kutná Hora kam. Merian. München 1988.

Se svolením pana Rolanda Albrechta, ředitele
www.museumderunerhoertendinge.de

Překlad z němčiny: Martina Kölling, Berlín 2006